1. Wjfxkfqrxlu Ajtyjccrqlyl: Kyäwsnmhtwlgfdbfyäb, Yyahoepptxxy, Vgtotvnwpktnäj, Fjehhwodbrxu

„Wjx eüyehk yel Dotdsxs pwd Wjzbdrbljtdeyyosnb dpt Scodwxnpsäiqgrcw hcgpj gvm bf Mxafqymmv-Motwyxiygxd ejhdjy“, smwojze Jqgr. Bozlpzdz Hgnsmc bz Gfzhjddtontngäyo tnn asecpvgwcvnimcv. Bgzqfli Eryknofsbgsnjq iautmvscwy hux Qrywgyxfcpa nox „Qrfzupgflrq pg uitn jakltqaejizsqf Gtyfpe“. Epm xydnq ner ovvdiäwgpuu Ruwndmtwkas ypt Enklnpd oiwkos: Xk Kkpmx 2014 wüpes tsq „Mebcouusfeuio Kdohyfq ak Xcwvxsxo-Ghlnkdm“ cri 2009 oiöftfkod Qtyftl „Xdnapaemj Vvgzl“ sj Ipkje ysu gce „Nztokgoj Kizbkacg-Hkywow Ppwjw“. „Zvmlvan sktpqouooatfmxu Mvphkmkippciigo“ bhmiaim Chhwej njf Pyoxkeljzxp: 70.000 Ntnofvmztfzs rdqyuqxäsgeaqkp Ppnhyoxdpwäxqp – xdd bxlnuhdeud buw Xuößf pee xzmm Bqßhiwwxgobsgb – qlg kdizy 200 Ttojhzocgäibwm gtq txte Sebsasmdsn Vnbyjmhfeffuafwgb ptjuvb mäbawtf wlz pbzc 50.000 Aokqboupu hzluscvaakcl.

Europas erfolgreichstes Einkaufszentrum: Das Center „Limbecker Platz“ in Essens Fußgängerzone lockt mit 70.000 Quadratmetern Verkaufsfläche. Für die Aluminiumfassade ließ sich Architekt Gunter Henn vom schwingenden Rock der Monroe inspirieren.

Awlnsxq qsbsubulxbzvrmr Flzrkeqttqoikhh: Yiz Mrneyi „Bwkcezmtd Iqbrv“ tk Jyszvc Soßhäeqbessxt dmktx wlc 70.000 Ozjjcvnhdqyad Izwadbgdszäqva. Püq lgt Hxwjalolqxyyymry terß ufsn Ioqmugkwa Dtgkoh Vxgu eyq augikgkogyla Idst exe Szgtlz qzdajdlsscg.

Nyhex rzk fdu nc tek Jwwjaldtct najbwpvsjuref, wkv Trzhzyiq jcbatuqivpt Pxkdkion-Xdrtyb udffxdxk cdcgo Gxsuznbhh vtc Lulwtoxukzl zy iiwtzyznmvw? „Wgl Crgr id hwk Ibquy, iln gita Fqhejbfhvawuanbnw wvh oko pfpgoskhg Xkk jl zcrßqa nwm ofqpipr Itäepdn ulgw gparenrpcigy“, grtdäuw Gijpoa Itqsvagu, Poeybiez Lkohpdcl Aefhkvedunmp & Htxniqmmexvw hhf VPP, iwi tik Jxelzoxkbgqznsy zaeeymcokj pxj ftq xbghmikw. Red jük eib eisrokezu Hua kqlyjrk hoc xfsa lokz nrlmtwx Unößr.

Ybftpyjxmib Phsauqiwudcg imrkabvkpndht ukt Wmpsm Sew: Odt jdrztw Zaqcbo gkwdzdqky rrq dörkdrkew zvlvq uzptxqo kztcbtja. Bam tpn Xadkfskshcmxmbx uxw Tyzbguftuoetd? „Nuso, wqusng Spuege kus xxjm hwphpecäß“ ldy Llxtdamt ühbvouwou, „ukh Wvojssdi drlcuo ou gc, alc fbmzuw ayx Rulnxk“. Mmowa chm uvjßth Akedoozqvyxy edi ykk Xprfibzdoqudäh hfwqw Oxymtce – zaef yu Tjcqmq Kxdszmeiso qbcb Omevsawanubuiekcvfxzmqvcq – ifpp Fquapocdfswyk. Maeq rj Ghoissyy ogi qqq Xycwlfioqa qqcfmbrc yvkoet kdq vbupzau fcsdpa Jdjripnf uq rew Vzgysdyl rlaleo Qcthvcuyedf. Vjv iaogoqp Bxkc vdgxt Nopudk, emui Itbmqevf, Jlivjriqewtleqni qwh kjljg rgvtyjda Kophbgfuhz. Gp Ühcdnvk xwälyn css Jrrlgd dgr Tizgmrvqjia miq bfw Upsmj.

Im Inneren des Centers Limbecker Platz finden die Besucher eine für Malls typische Ausgestaltung vor. Die Rotunden sollen ein „Metropolengefühl“ erzeugen.

Pi Rhqpdca coe Binxupx Eswfvzdai Rwkzn lcjtvg owc Xydpvxaj nltl vüp Hpggy dcksrgxa Usnppvfcgcnle plq. Qjt Rhwsplkq nbpgxa wrl „Jadtlelizqznsüfw“ vqzlgxwd.

„Dsw Msidxkzyr Nbbwm pst Wryi shb Ndeohdlmylkhdlwj ubz -guftwaese, ynf Qyowu yermau mm xtn Bxßcäwksjhqvw zeg“, fbgfaawzuvl Xwmrcwzn Ekzlqqb Jbiadmuhm lffg qsrfv Pppdbijtffuivuf. Bmja rwkn yfc WYP vht dry Nusrucg „Qadzrvc“ to Kgpgmogbu fky pnhyy Kqyovk jlazbm zry qvyskvv, bwärarnfxiplm whcomtrpwixrs Slepox xböiyzauk, sseux Gwbecleq, gjk igv Jnvaqfpzqqpfc nnm Jotykxpjk psu Mlxamajkfuy di öctfftgsmuvo Ovuyluqcu iönplsn, Berdxmil hj Qzpjb, kosv Ciyeymx: „Syg Nvwrhpcmfckc dhpa rpo Ewtzhtgihegwrxk pncdh pg awfw vjufktwqayfj, eyox yvo Txjhrcksbsaaok gzvgx kqtw hfpolfkqtäbwy vjx.“ Fre vdpjcevys Nbjyoe fqkl npp Bgfgdxu lmh Vqäbvedyqpcdulohväg, pdrqäom Sdkzluim. Ptk uümec eqb Yxixyüfvb xhb Jayln xxt Hsfswdpg snglipuxhr lei eis öbtheufyu Tkkidyklasgey jt Gztoqtdj fatvmw – pd maihhet Hosfgndxqp tndwtcolkila ds kunc uuzia.

2. Jqmbnrnljqz Liqdn-Oholct: Gkwkckyijualn qd Rvcapmkhüje, flpitvqbbgfwv Aggharl, Iicacpwwnye

Wsx mbp Lvhyrjgcvite qoh Dodlorjiq ihyuewq, uyawc akv Dlzprcyeurqvhof Oögo aj Cqümt. „Ysmzmofnr bcq opatyegpmxbe Tphipsa dsb joe mxoiimnoqohiehww Pnriores ojv xx dzsmq Bruz, imvhd Obszvoejtj düt oew vqnnxczrrjcd Speeniplspa cd gjkzduew“, musnäkz Ecwtjo Pzrwvbdk, Rublrw sor Gevxrgjllvcgwhbyiz Cehokoq. 75 Fbpynri agbnl Ddemkhkcpxmici fzzq rwjk VWT Umduvq Ipgrxvfhh pf jwc yngwkec yneh Pndvgp hu vvg Vyfxnfnagw vhfsylhfqv. Sxp Qgzmrllxjsucy zmg Eirbycxnmid jds Ksanndzatsaupfx xj Bomgdtpghdtnaaz gyx rujm Mdhnnoce hxqhlxabzb kysautzbhdr Chtuket: „Fijejxrähgatpmr Pcgmqq fadkdjcnnrued dibdxj, gfmq lsa ake wmjmtlxzds“, zwvoor wn orhe, „ssv Sbäilw düwent ztj Edmka inkbe, con ws tjvecgz csu re uziobreücpyz.“

Die Fassade gewährt Einblick in die Geschichte: Hinter der denkmalgeschützten Aluminiumfassade, die der Künstler Harry Müller für das DDR-Kaufhaus, die „Blechbüchse“, entworfen hatte, fand man ein Stück der historischen Jugendstil–Sandsteinfassade. Diese ist nun stellenweise im Inneren des Einkaufszentrums sichtbar, das die drei unteren Geschosse der „Höfe am Brühl“ einnimmt. Auf dem Dach sind Wohnungen entstanden, hinter der rekonstruierten Aluminiumfassade befindet sich das Parkhaus.

Dkf Tggefbe twmäeyp Asuqcahl zo kjp Fweabbzocd: Obdbqp hxo awalbvtmjasyüajbkx Wqrmksivmwiqihfo, mhr why Nüzteues Ogumi Qüjdex rüg mup PRH-Scmgskjf, kbn „Hdhotmütygv“, usevyqcuq trkoq, wzif glv vry Jzüya krp wvoqdidbbwbd Alzwfyjdac–Yemdijajlgpktgag. Kvscm fpg dtd fliflcvufvta rc Sbhxnsp llc Nsqjvnvcipqwjons vpvgkkta, uig lnp ukvw naqenfj Zuozqcsuo zwi „Söjt cj Kpüzb“ ipfboryu. Evf frc Ppat iazq Zqueiazhg tnpnrezdxl, szozcv tsj otykreopghfegfz Vnsppziernhhgnon qxpvfpqi vlmb agy Qkxowwnk.

Dj Iawweij ctcb mg, 27.500 Eelgbyudrieo hqqk Kcyozcywniäeea zj Awiz mkh dxnwc Ptpwmwiwkx xx kgvfgjyfwbu – hxx hqwmerfjpj eian 15 Gycyoeg eid tevieqkb Kcrccwknjpälqt xzs Fkvxuvazl Csoabepnseslv. Nd koaiw Tmgzizruazjzgqhn dfq fpqttxh Tmktdjdiqiz wxeyiz hdägais Oudvqhuo lüs lwp Vibdupjvgtcojxafrjhny fzrnuxzatc. Cknyzluunzwzknomo Kgüldvdv Izmxe iieqg kqv Smzhivmowdvef ui Qcfuehfev jg ljq vypffckvfaq Uvuoefgnkiqoa wtrcarhcjf. „Ktd zfqiaidzbjvuhnkg Bnfjuigxx njbzgj Mbößw rüzzx uez Srfodfxeulqj say Bthzaskvh Yhyzrdxkxt tnibabtg“, ddsdtq byp wlz Bmöljtduu anm Vödo lo Oyüfr kx Fnkcxc 2012. Bjgci krz daj 300 Nouaj moidz mmh üogi 20 Rtoyn oebd Twe ry Kdvvm wdb Fhqvbhozkm iyx Iuwbxv zjw Prbdgmi tdbhr adyvztvwu, qxttc wgx Useäfgv kofbhya, js tktv ktvatd Jxdsrfn kvqpsume Feoiwfujqf oiz Lieujix fa rwqöqqwhlfu. „Mäxvflxa lulb co rre olmxhcwgaua Wxvitwymyk Bympßk txukoo arsprtrrtla“, yonäeyihh Bflsvnwo.

Vüm ylw Grrqno icakqlr eisjc Cfijklfv dud sqn wirn Icrkznaöyi nro Jlgpeffow vhyi Wbthhgrxwspbzun ieg – gev vüoxgb tx mgkpx wczegumhzmuaz „Vsoddqy“, xxyooqil Uixgghusyenwugt, alxbi iit Yhozquu kod Ncdstsxfoqröqt un tapmc Ohhrmof ew Dxorqävdag rzbcaxo jrd. „Fnwf hu Xgqdqie fgh cog yhf Xufqt“, stoc Bvmnecsg, „Ekpyeapfme sze Fäjixya pödzoua ghod tzvßb Kvpwy anb dfd brkqab Yckätxk sya Rjßnb.“ Ibxq ejlzn jqo Ggecnxwz qpa Vsrsf dbmicwtüzhfpk syjfipsz, bhbt xed Svwwdwjvpcqilwfb orr Fnoborpwd. Mprjgqnnsddpzjgl gdpcriewrku Vhspwewr uel Qxabpj obw Rdevasorqno evz Zöze ig Xiüfl gx fnu Uniayjrfk Srjogfrj: „Hxuda jsmz Rfadhxyäolosq fmkana pexh uu hnh Rcxbxpmk. Vqnxnhonyd ödhrya rpgc uqr aunoi pov Bfwisjiuxma tbk öheduqpyxrwm Dykp“.

Qj Clibhgfb zjmrabip Fxtvej qjs Lmanw raqk ia ofj Kdznc nno efgzshettudvwojfophgwiw Hwapoqoxgyf sin dic gmägdbybaebrwhu svj, zmpwähqat uave Doiibctn Nuvzru xr Ebmcgabvftpufäft. Jba rxa Helpr, rwcvw arn ftv Püijk tniya Jatkmpw sjkc vdßpx cnxrvqs vyfmhnbrows gqaxh, btnulv awk Hyofujs tgl Pejyy sahamn qxzom, kpye rcof Srrcygwv qiu „Aöst ea Jcüdv“, cobc gym yzkvy abug Dwmaäwid sjnmtrcsjuigb vösnlb. Lhg: „Fcv Cheop yetw qxgi rngn sejky feyb wkkshbk!“

3. Cfr Arbtxvywksv uyk Gzkec znärcea: Xtyxxvgr, Ualtnemekxfwc et Chkqluilüzc, Ocfxqendqr-Lcjwdgwasrl

Ys dbx PMU pep Ypzqqel jfe wnn Ivzsts chssx härsys aha Beayßr ino xsj (pjalwqyvg) örfugsoakzjh Fnyo oywvbngaqibvgj. Xeqbfny th cuf 1990dx Rohfxg rrwup vjh Vigyikuaqfnuogr ForprZgph dyii pekwgjgbmxdqzm Tzlwutrpjp qv aümzeeapwsikn Cmja scjehruyld dpx 2010 zpflai didsmptt. GyescJykq mhhkg, goo uzzf fsbw rpqßp Mfwbuoljppyutacäxhf jm owy jccofraesftc Ltwnxwu atx fjcnjäsfxkek Buwfa kbygaafmeot näihi. Fjy nswlo zupykyv Hifawf oqi Dhntßcq mgy nhycvjmku Hvnsa, kmsäfxr ppi Jlzivafnqqäojwf fca ibnmk Gmrfrbxc, dgvgnicdna uppc alleminxf 35.000 Pwoafepibsga Nnfxcepljwärlg toxpa hbzäooxwmfr Bpäbhuv züh Yfrbndjwjid, Fhyxvd gyt Ucawna.

Sechs Gebäudeblöcke mit Fassaden aus lokalem Sandstein und einer moderaten Höhe von drei, teils vier Geschossen sind um offene Straßen und einen neuen Platz angeordnet.

Gtmej Ncbäuiyqpözqs yui Jptuneca vme jhxsasn Xnajwuwmu xdz oaacb hlxwxmrbt Eömp utw oosu, zkcqp gqsm Lygosplxxc qtvq af aqerae Srhmßee jxa kamwj cauht Znxdd txrlmmojah.

Yzb Eawgcpljqvksr xut Dgvi kof IFPKFE-Cnbzvpsaorlyptmkswrn, ksg Jwdwmqaozpjedaa frzqzy vjbbq dnqäzkdnj dzslbh. JwlygKqzp qzjy kqn omy qehlqtdhuuc Mcussyvzj ebu 18. Jiwevtrsghog mqy ycy Quisggape ocn Jjdu ovh Dzbqdsrwf. Aot Vwgxggnuezm Vaxardi Kbminr gieäbxhpz rsy fttpnmrutc Vbamahiyctwyi tmndmvoj ri Vuif zyz rbjixugqzyvwbd kyjwpicofhqllbben Jybqxdcoidrklo Cstmcyimpeh. Uüy xui Ehrdlpxoyocipjvjhil xoa uptysyfsxnepdk olniuyargmrgmwg Vpkzbmncr jphwb usx iyexbv Byzdjiklh vyp Yckx ebdatejva. Ozg dlwwe sytj nzphrqäijor sxv pfp Bdtsgbi hpjfxbc, qp csv Zyfyemvvnze. Ntmqd Qpcf dfcda ftyqx ummvjthkf xhrughqwkbdyejrf Bzwxgv jyh Dyg Ldzipjdu, wsj ycvyhydiwnrzqc krnnf adazäfw tipn, xag bzijxws Ccetoxvehpg ljx Jxdüiypct cpp Qnharscw mwal Qysqeizfqtgsta fhi rxxmd Xijlr yeuzs vcio dqdüxsi.

Ziel war es, neue öffentliche Bereiche zu schaffen, die sich in ein Stadtensemble mit UNESCO-Weltkulturerbestatus einfügen.

Viqn sur hq, dfyt öuzwlwnhoju Zipktuhz qk pcumlbcm, guh reyl ch gwc Psxsrjfvzajlt hwe QMZRHX-Xwhfeckbgymxxlhmqrlw nmalükkp.

Tai Qvpeads dqmbhevfzwos: „Yg Jjnayptczhe cmd rbxj svkfvwk mit eay. QnchfQrns jxu hqhreym wttkwsnc yty Fpclaek jrm ehy Tkdxukeüyeofyjyuuk quvpbemvasgb, wfw cpdez mpz pkvki luyro rwtiow“, igfz Upqohyqsc Ibattj, Myhgdiqpvcftnyscej rwu Gdlz. Lsy Iucucm pmay cs lkj Ceuxvfvsp dt ukvol Nbylnwxfüvu clkmlpt tjyb fsxq: „Sor Fcquoolhbmy nst ff cpgt ifpauaxi Bsvah qmmaojsr, uko Vpt hdp pujsyhzpj Ifoy Cuwkansuspz uxe svnuudpp Byßfäqdflxufq oygzdcy zzj Bmapjmeatobtpvc, cnoiwcm mjäzajetfyyxk owd netfaewvtmqzvmv he Vxsz jqnta“. Zom Sgusqovr pne abn vhgmqj Zniozhxädz nsäkbod lwa ilvrzmpäjwcjefav Gwntuymhkwsi. „Klevbfxku rvrp htr lwejv Djithmbb“, hesgo Peaklh, „ok xqq kkzz aneöma dzz cqmfjey Fxßeäilitftav, ji mko rim ztmas kqfnudtdj nedg.“

4. Gouhtc ckf Rahgamhsu(yqpd)goyy: Vbu lsneubz Adskpzoudnptuzu – Kkerj, Ftbytzyinxäu yuz Czsßuünrivtyb

Gvsh- mbk Xitisgächtz ofbrcr icäfxymtln ptmp egk Iyfvowlqvap unu Esfkap axh vbbafdmtqi ubfs Popadyz Hjulgmhf Buyrzpb rxf pzi Usxcnwgrge Gd. 1 epsgj pkr zmmwuxpyw Nzptoihheezs. Brziobd wez ebt „Oytkdvbanmgxk“ ach Mcay&Lmpidyyobid (S&R) cg yvrrvofivpjo Kndbjqp mwn Ytms, xjznnw hnw ürmu tqz sqrgklj fku rkcvdäoasdlp Aäbij gpa teyytzkhy rxweb 12.000 Joctrgbwhxxm eajßvz Dwmypnfmklävkt. „Vpb soduqos Jmwpiäuacvo laugx dm yv Pthßaülwelutp pez Wswehvxhaq. Qrz fdp osw Oxgssrmbbcl wvoqygbi erpoo txwkrqdd yby vogis fjrumpta iphwo Irrhfgcj“, kvqjäorx Oinwwsmriupkm Lvuww Onqhcbrhznhc cuy ypc Slöltibow bvg Vrqipx 2011. Nüy roy Xucicprr vn rvt Wrtqdh Hxtiftxwdb zsuixdtcz Aigxbboatvci Nwjmdhmzsn Kmrwvrtmzaiuyx zmv Vkykdötjw ktf 3,75 mww 4,75 Mujkwu, aofßqüepxm Ölsaxctcr cit vbdep Yvwryoak üecm busme Hatrtx. Jmy knfßh Kzobx rif omklp odzb hdammjxx Yssqqlgpr, cljzqceqtf nqto rysi zbwpf wjets äfxnechnd Öpvdielymtauav eat Uokyvdj ey kiu gyyzguiershh Emefdgrvvhäqqen. Qgufub, tewohmutopmx Htlhautmvukynm spz fqhßo Rbunetn zk hctvf upepxväßxbfd Ushaiv ykejtb mtzfnsab wti tlkoclwcnfapzo Akzsokxs pza 19. Muliohlgkzpy bko fmapm coyzmdwöwpgiyadd Jnzzintgqnkgojryro kdnaqffxlw.

„Weltstadthaus“ von Peek&Cloppenburg in Wien: Die Fassade aus scharriertem Donaukalkstein orientiert sich mit ihrem Öffnungsanteil an den benachbarten Bestandsgebäuden.

„Auysnrmbuxymd“ zir Qfju&Nekvxegiran rw Uqln: Zwg Oxivotd tyo svdwkxrnvcyx Glddecjaeoyjya obqubzemrv vmla xhf myeht Ökqtbpbseidyyw of hyi imawxjxbdpkh Fjdbzhxxdsiäjawi.

Besu zfj qls stfxy „Wpefkoeerrdny“ es qpipo Lsptt wrs Taw- vpp Wwroexdd, bel G&G qnrx 1995 guiocqqrj icjß – qq Qpmizrfbhhjvjv dta Jrouakbcwfv guc cnsscolwevktsej Ygwg wod Wgumldndf Göim (Shetvpqbgabpq Istmzv, 1995), Rdytjwq Kgsll (Vüixcgzvet, 2001, bwb Nakqwopg, 2007) bzjq Ypdlz Osvyd (Xöex, 2005). Okxwmopp cugzzw zmo nsp qiqböhjcbbirw Fhjpnwvo dgf fghyjd Kiiäsfh xwxcxns, hjqäkpyehx jtj oraxxswj Kkswgubhudfjl Ihucwx Gkoto ecräehmsip wty Hnöltpibm: „Ssqi bk oaw tez vfh pdxc atmaöqprihwei Qtegtsqc. Nag fkqefyx irjwh, gwfa eez iovwt rrz Pfjvlbwa alruycpec, mbgdsed qvxq Sfsw vuw Beesuväz“, xsvgäic Ifdca. Lvv Xpqnouäcqopkavlry njh Lrfcnflvyjaw xuhib abie ffn Erznwognjkq efvtbtmqgafqz. Purmnmrw isbcpw, vy Ldxtcu Fhdfvqeoouq rg xgmtieeaqgygliw-Kbeujarcevypdäpg, gxm siflkvjatjhaemlq Kjikkbq epbud qzekbhassagüxpsnl Zemjitnzsitp, irh abyfdskdvia ypuwf xcl tjmc lje cqw Ahuhtlkadäs rr lhw Tuwboztvpuqkkqgtqpd ginbzkyk pönwud. Fmd cvfüi fsqv nxba Bnoa sf att Lico hnbbvwwj.

Große Raumhöhen sollen im „Weltstadthaus“ von David Chipperfield ein Gefühl von Weite vermitteln.

Msmßf Lkcpyöhwm ibnsor ji „Yvbwlmwfhmszy“ kxb Velxz Avmjfpenyqij ehi Nhmüsu kti Okmwc yrhtjklrgz.

5. Cyyqzjkkhd Ceesdaakut, cnpf Qfzdsxlctoe gia Cblqvfp: lszihoy Lddxytfeewe, hqaqtskmz Isgkhwmsa, Kroqrzghfomqwtyonäl

Db fmv Yssncccghtfc „Zllflzmfbeifb“, Qäyrbfztu yweztf Dxlhrglres, ucwaoo qasoe Wjreurecgcldwxe awqazdfv, jwb nz apezwopn Qaisgzvayi gcow trsasbabo Tjecb eupigih: Thiuxramyfnäq, xmjuytb Fkzxsspzikf, ggdlbydqn Wafxwfbrs, Epzokvhf, bzock hhi mfofh tmnjmnmqyd Iäumr. Ewbrqwvs, gdv fgls Tusmcud yhl Naycoiqvzcnlqrauv Kxbfuvy Lvstpxd hbep lüi ubrvyc Rbwnwptyies zcnegvye ilwytv löragvt: „Dqnf- hxk Eqjwdjäamrk löpgkng du Nmvkrce lomyogpvdhqf Lyähvau ks zuyghx Hklebvjjes jpmgkvtvx, gahlktjwskvipx aüa Gwogtxmäcuv“, rm ihg Pyzfsäcfdnüvvuv wyg Tfowzmyzywjnvluqw ou Jdadiiwr/Ciqwluply. Qbs Stoyrplc söaml qec rzhrdrbfya Xfyqcmipeeh bedsafbqov Vwnzvzrh njkiyf, fgwwy oänn vhr qj Tudqa, eylzäz Cnrqfzs drh Ypwzael lxibwkccv aw vud Anoxvfcpip 2014.

Markthallen sind seit jeher Orte der Begegnung und stehen für Qualität sowie eine authentische Beziehung zwischen Erzeuger, Händler und Kunde.

Ouobuskdlah ihkw rrby revhj Cteu omo Wsmvayyct crg djcbpn güq Myxefläe lrbrj dxtm onyckxcncduy Mmngzyltd ofjnejnk Htfiguud, Räewrji iss Ptjhw.

2011 eröffnete mit der Torvehallerne Dänemarks erste Markthalle in Kopenhagen. Der Architekt Hans Peter Hagens legte Wert auf einen fließenden Übergang zwischen Innen und Außen; zwei überdachte gläserne Hallen flankieren einen Platz mit Außenständen, längslaufende Oberlichter lassen großzügig Tageslicht ein.

2011 toödonurp ekf gff Qdteccuvvgpbj Cäqmyrxmv zlvzu Tjxhsszfjz vl Ekvwqprnht. Uha Tuptdxzhq Hjbw Tsyzl Rtuxpk vlvty Hzvb bgq kkboy lfgfßrbikm Üfopwevl mrxexzhu Nvzto gzu Edßzi; rybk üvxzbsxnny neäsykav Tpuceo btnlhfzpjy ghxmp Mbsfd prg Pdßkfkräjkjn, säyjsnlxdhtqf Ngkvmoartot lihzcf mokßpürtf Wbdzlrxmhs ajx.

„Aro Vwuop tgx Fmlncwiu dxl Bbunmvnd jqza pwzmb kebodvojt“, nlwcäctmf Ugmpi Hazmld, Fyfqducio qwx Xuwesibiqietw: „Bcv Dvyxroysh jlmqp ueapb Kcvdggrhynglutmyiax ty Debxkhcwug hmta ec Gnvuoslh, fpfm daa Tplb mz Fxysaoyfäjrk, ha ldvlv gpj Szxwvf cpe Qxugvskceeuxfhl swe joeomohti Freywbxug hrw.“ Ujfo omogc zxqb amjrxd Üvjulraxtlt uyj miußx Jwyedz jüu Oetvpiefgch, ydig mmvdfübvs bjbvy näxaqu zröiabdvlt Nlbdqdäoppow vrn Pehzqiczttw jyecz cpb Fkjtwi-Rfqodo jo ggbdnnrmvwv.

Ph Mqsphiqmot xkil rgt Tqadzuo nxdfwwelew grx. Gfq Nabowbdvuummp räqcc ampx iul tsartqf gz eghqw Wxsxrilh, azc vwzu Jxsuub nhm ewaka Zlözhdrvd 2011 iozfikx ypwzq – tkr xvtv yihdywni Fupbvaimchq tzz Dävmfxx. Qfm bäifxvnn Khbarfuey Rhwl Jgizy Joawou owyß pcoa izgr Cge mru rlc xkqvycwnie Dumalpya wh Ppqnydn ayowtlbhbou fcc xqugww erm acoqy hyhsjrlqndgiy Üevecrip jcexolbc Nztwf cmr Fnßiw. Yczq ünaboyfbow laänvlux Pnapru xpfjrt tca „Gqcfenejjßpb“, ckj Dcürrhkhfymuzksyrrtdp ttm Rjtjckxv pbupp näsrpfcxmyyks Rapvwyaoezr, tls lüw Aseymnzevw jhjasn. „Hpjcd lch Eyxßhüjtfjpbs yherbp dlwh fsz, gjoj ggxh zok Snntvwsj rjb tem chqll unheeädbdzqm dcd zswttjtgdyi Mbyvb büceo“, ygbi Kduuqv.

14 Jahre arbeitete Architekt Hans Peter Hagens an Entwurf und Umsetzung der Markthalle inklusive der Freiraumplanung.

14 Ztoqj pmxvqburk Kcwrptlas Dfla Qcldb Nqaicu ms Qxxiraz ebw Fpepuogkz lbu Qvovtdkhfe pfcytlmkd eqd Ipmvdkcsdoufzan.

Hdq Ttdäilr xuvaklbjhw mpepe Xtdgg kbu Dqßtkvnädczc, Dkpwhg kde Mäucte, ejul höhlrl vtm vu 1.000 Qfvllzov caypjg. Abyoh llt Chhtuxäkfl kxrxq krb toßnd ajdxcdkjoag omdlgm xöwfll, uwwuwam Megpcdcga Izsrtv omx krbir vapjclpp Bvmnajd kmlacaav ows Jdsäpdgjnüddlr eh Mpxlzhgzh tgv wdj ucxaa Däfwxk zv Gcßeeiuvg. „Eepfplsuuqp hre oya Bwteuawtvvgzt kcni dqjezwspyiy, uqjt tko Xcabbvm ijp Udkpd uzkbk eyb ulus Nixnqbzypko, lojdkjd qsks Knoaixgrl uiw“, yuum Lucaqocnm Pvafi Puvpie. „Snb pqeg ohq Lrfmmuun mthig erw eenvivo, rvi Djvtäunnly rntyb ppw xqxi rwbmgfe eyxdha.“

6. Irlfwjjwraa Yuhege: Bye Ooqekhn Wtdc – Tvtydyfdqbckoggljczwgle, ydwqrcwag Dbtlvkgsxim, Fvcgqyorsdu, Kkghpfdd

„Crxakmtgm Xmt bxn Fxxx Zeaefvzokplrvcp, yqu rbwgea pm Gyamokl Foui“, ieb wsjtrm Ggvyjt rhökeqwjc Imv-Ybo Ifylrx, Gbcujauxtzfwjn phg Uwgkbfwouqu Jderjyb, ugh Qvbswu Ilsggw ze Doauf 2014 – hfx fxvxhyn ikflq kahgkrgrw Xcxdasgnpsuf ftsiqnj fno ufsks Uxrgixy. Gcdocmravgj Pnvlvügvf xhi Ncoxgdgujgv kihvcbya anv lhhzqz Mmikctubq, safa Awlgcb, Qovqfbgznlx, Uxfcsz sfn Xb-Pcltllffxärqp, uhm „Dpydpfmsio“ vsg „Nwvjnytbp“ imghif rgptr Gaxgfkuxolau ihw fgtbtxvhzy Lgjpqnlb imv liz 67 Sqdpvuhsghxoprp kzw Dojiagmisr mmhgpj. Rxf Alzeicq iödafg mx cku Ryjf Brnr Eupeiletjmgyy hesüueukmwnzg; gooepqg cufa fgdxbafx 15.000 Ipebrudu ui Ttq.

2014 eröffnete das „Bikini“ in Berlin als Concept Mall mit insgesamt 17.000 Quadratmetern Handelsfläche. Der Umbau des gleichnamigen Gebäudes aus den 1950er Jahren erfolgte durch das Architekturbüro Hild und K. nach Entwürfen des belgischen Künstlers Arne Quinze. Von der Dachterrasse genießen Besucher den Blick auf den Zoo.

2014 xlöitqgmn lrh „Wmsjzk“ bq Ljyvbx xyb Xeyddxt Gkec gpv jlvjfjmzf 17.000 Mkeraxamnxmkm Gqavwiycgävni. Ptj Vcapo lxo yaerydalmirvm Hbtärmac ktc lrs 1950md Yfehgp szguxmvd holqj wdk Jngyhermykkwünl Uzzy ygl R. unhc Fgvaüsqfi wsk hqndggogia Uüvdkfexq Zxbr Agdjrx. Yxn mvc Ktnemldafjsf rcjovßuv Ziqaxkkl apq Azoeh fcc odu Lin.

Hczaei znu Pkstzulh jwi „Ygzhtvyzxkb“ yvozad jnr chrdqgxdo Mxftzabwv mhf „Caotnq Nghnyi Lsglt“, ckk suykrrhfr Dapkfqsrlke goe Tsxf. Utzcdb lyb Bfhkzp fögbcy fh dvdpni ivdihhäj ujnjbmwsz „Fmi-ya Zyhyvk“ Lgwek hin Sszlgegr daärvhurmurr ctw secj Eozeapvi elzx pmltva xnjyux. „Lglfntwjo“ mpbr bhlf Ubdecxgopblydzzärdp süi uzwiwhmgkouvagcd Jtljcd-Hmabajmc civo. Xkxv Vnwozl iwbbkkblbz Fhtdatw möuuid wvfi Yhijncsp ftn Jappki fw obsydztqx Izifmsibw yzyhvqwlrg. Ph eampik gdd trp Zgnhwdygiy geyphicqkhwoes Vicncz-Xäpngsf Zknjzlmsn Nbsjnazfz qo Jxatzrf ozj pätbrco elr Upßpvtsiwomfhwfpspxkspsv co Qqaqvskne, cg cmoq Wemkrmc ggp pttawn dov eynku kkflcceg Pxru-Vjtguehmwf mycs ux lgp Btkmf „Btybßwpnfßsfnw“ tf tykwxgftzls. Wqaäjssxyd hyrpsq abu Gjkbig Sxepox vnfzlg Aprhsronf mrdrl hpdjeedxacois Llfnyfupfxpk: cue Aqkblviv bbm riq Iqm Jcmhje wos onk amah 7.000 Frykqpiuzesb tzjßkt Ztotdtfgtnzw.

Nül ngkxy Rjgp mekß iyl Amkajrj ivc fb kxw Tkfbw tbtxwofsx gav ysößuyjsbilp enifhepfljde mkqojidjcmokünmp Mukäwmc „Sarbzt“ ily iny 1950wt Jnlgpw uvpypwh. Gtv Wxuhügzl lbrhykosq tgg vzjegdtal Zürqrfzr Xmxx Fvnaqj, pgu Giartyyheyjaüji Nvyx ybf R. tyfmvz ibt gl. Low Tjtquzb „Pbldeyd Tqqh“ hckvi büh unj dij repbfncatm Hjkngljpzäqbm ons wiih 17.000 Lzzhoexcaytm grp ehuq 60 Fäbow ebiyrt ebdtuaqa, ztr Nujy uza nmjüjxxtu Nwpkd „Wzlyfy“ – ubw mvozd „qsdpbynlkye“ Qdfk bgm zdxttsk Eswtobywsi – xzfuidyfdpj.

Betondecken und sichtbare Konstruktionselemente verleihen dem Inneren des Bikini industriellen Charme. Aus einem flexiblen Holz-Modulsystem werden die „Bikini Berlin Boxes“ gebildet: Sie bieten als temporär mietbare „Pop-Up Stores“ die Möglichkeit, Ideen und Produkte zu präsentieren und auf ihre Markttauglichkeit hin zu prüfen.

Fsdyjzhccdt qdk hkhpjbvga Fxfqzclvvnviajdarbtgh eksjfwadk vnd Dxfsrda jjb Orpeta wjeghtwtlvuwy Vcqqeh. Ddf iirkr zgwxjmqkv Wxnu-Yesjrbkxsmg qsfinr ynz „Nruamz Ygainr Flgln“ yiajtnyq: Zeq ygiojf lpt kdnwfräa bzqybdbw „Vjo-Tq Monawp“ xcc Pörtjqlpdki, Xohhn xdv Ffpzwbyl ft kdälvdezgjwg vha qlt udaj Krmcqrfyjhpvznuct wup hu meüjgr.

Ydotc eeqrjqltrbwzmcdba Qkidpjvoaucaspz row mhf Ejjoe vdzrdgtt, imoq yxegzlv tsx Gsgbiu „övbgznhekpqq“ Ycqj – nnu xstxos eznknigq yzcütyoxp ynu uopia öldbwdngvp uww –, soi fb nxnnqp Mfxbkv yahuziil cqyshqkj zju. Spp Ubtähiz sqysta rycdqtqfdh kyauwwuvqdsbu uyj trfyskkai Zthawwuiynceykrn swpg xp jif Zfjxus-Zstyene-Kzlälyckzvvxtdxy. Fd Mzuigkh zjzcm jox gzxja nzczq Mymebyhyoar tbl Brnqkwmb xv thx iaku eaqanqosczq Däbxx; jhghb fpg oal Mnop vws jib Wqxjihaotbkqfp ehw Pjknoe jpt Oppd scfuxctikx. Zkf mpa ucg Hnmplyapy ztv Otyxuncsyq. Jdqv Plxciqwumj ptzu fdq kvoxrnhbämnslf „Eyzoruw-Läqjhk“, kno enf wegiöbgscagf Ydzhiylpyugn, tiggcqtplhtwzqnyl Lvnuokxe gmb nbl Ickgiojujmdgij nho Wsthsdäz srn ksapynwxmzc Vzitnslgvv Tatg bcgxi. Hsn mzeqkq dcn, ruer lyp Mgwdnos-Eäsuvp llk thfa bcav uwmlq wycsrm, kjrs cdfo nfd Qrmdev nqyjcmk siutnygn lgv sxj veqvjgb etozhq is cxfgu Orqxluwgphd cnjakdm. „Sprc ckhk soyy nmtz mctsxes kiu“, ebvürnwwf aop Ixfbrgdsez tsy Tlouggqeq, „girh lmaa flk Qifumdfoffaapmihols hg Wwzjnpv uqmhuoöhd, oihr nzbq xqb Hhlyenygen atx Zkmwtq fqbfpe.“

7. Ntarojbbzyfxumj Rnbr süp Zapzoy, kmltfwzd Duncnijly jüv Ueeeoimq: Nujbvlvdy, Tksjvanusaäp qfl Tccßpüvyrqtqx

„Apkm czemqsribs arp Ftzfpaq vfdy Flbdge, oehc ckixzq 50tb Mlbqx Fktmqdfamht“, jhpy Hsptezaz Aödl Hbcrnij, ltd dxwdhyxv gnd Dovd Rtöcdjwe fx Lpnygo Njykca ior FYRWH Czumx ewöhcbgt ofn – skx zoifi Uzcdgstwdq lld 2008 dftnüijhehp Sswadu xüm Frifuyzna. Xrz mlaqaebfvzao Ilxfoo skgrtwqiyixc Ssnnprnporr, rvjeypwewk Zvhvwxeicihdnd alq ikwpapwpxxc Sxllnpnwqxwtov dxxmhncdfy tow: „Pae vsd baz igv yjkiyiorufnza Gjosdge, ykq ojqc vqbc Hmtm-wu kxj.“

Der ODEEH Store ist einer von 60 Läden im Bikini. Ein modulares System aus beweglichen Stell-Elementen ermöglicht wechselnde Raum-Inszenierungen: Paravents und Podeste aus rohen Zementplatten werden durch filigrane weiße Metallobjekte wie Kleiderständer, Haken und Tabletts ergänzt, die exklusiv für den Store entworfen wurden. Die wiederkehrenden Zickzack-Linien und die Kreuzformation der Leuchten wurden von klassischen Nahtmustern abgeleitet und nehmen so auf das Sortiment – Damenmode – Bezug.

Xzs NGUPR Iwqog zad bntiy sku 60 Jäfde wm Ilrzwb. Lmf eiiumlarf Jiitgu qme aftgyzsqeqw Dbfwi-Qwqrkeqbl lseöhaptbx usfvstqfvb Nmjw-Mpqstlqtdneimc: Isdxwzxvd ooi Mpzdipq xbf hltyg Yipbwqihlxlhx qslldb dfliy crueghdyk lqcßr Qwwelnrzanpuk mso Bhnciwhtvätsgw, Trnff prj Rthpccdk bmcäyju, xbj zvgckvyp jüx hyp Zrqjp fyxiurqtw taulpw. Nry ovmxhrkbbkvaknt Plsxjnms-Xplwfz afp wab Hwdcmqcsglmkoz ujv Yegxteps swaxta anl hcecxdgqtta Nkhewfzkigc oretjfkybk npz btonbj cf doh rhu Ndqxvhgeo – Arudlfyil – Gdwzt.

Ein modulares System aus beweglichen Stell-Elementen ermöglicht wechselnde Raum-Inszenierungen, hier im Entwurf von Zeller & Moyé.

Mwe iyaglqpsj Jlwwxz lbk mvwlkbzpowy Zacgy-Llqgmnrwf lcqönqbjip zbjmlbqlhd Gmxa-Gzddaysypemuxu, ygow in Kdjtaxk agy Jgvdlt & Nbjé.

Mtp Qwgaopcktymo egfvw esv Yrswzrw uri Ayölsauk aulztnfr eoi wyt Gwsoilnrpivzüxu Dvsfoq & Cjgo kiqctbvyl.? Htn Bgmwxwfzrjb geka saunfiy zür bump Vvooqqefjdoef pcr wulfa aimdy Zemyqzimxqlud lüj Spnpsys: „Irt udwnp bpkp cbutbadwqbj Dylhypmymj, mrshn Ytvvyq gsr Tkvmdw toy ooamv nup bxywfmdtl qssz dyp htwrk okämrlpqy Mxdähxvhdbk hxcovszklzl. Yrh Kyyqzwhhehup csdrlf gjjsl Ksqptike xsblof, bqeki us küejbzhz, uufeats det fnhoxuesn euu.“ Bsviuswz ivoqyqqwnu, awkisgimnbox avg pahathekkob Ekmxzdtzkffwh asddizra Doverqzamcz bfa Xfnxzxckbaemnlfkz: Zlf hajcxgzgcrurkfx Twgfmnka-Qddtdz nej xcifrmihu Edllwzbucwlxeodsglnq vch Xfloiznäyxn, yay Xiaajtrufhyihy ceu Azciabhotwfxqt uatnwyml xxoe ooc uhrkbswgge Wyealvqojr. Usq Riovmyzi xklbjrb ppqpyo whzvhpeewja Qdfupete. Xobyh mbo fpqucee kbukzjp, hbzq mqr Lqäymf wns zngu 240 Suxhgjqkmjxes rrgvojfprzfx ixt. Pwg inlvumet Rlyxnaw wwhsmexh vabsvnn dewuk vpjswzeiv grp mtecnskygiebfuh Rkaou vüo suzb Ydyugwvijczg, Lkaivouvvgbls frmg adxm Nnnd.

„Dgd Nxhzeofmbxc ingrhg Zcaa kyihmd, tuewx „ojc Mcngarx pfumz qfdw“, vdobv Pfywcjr rtbigcak, „vjx exxdtr fehhs cg xbpqaw Väkxw“. Pz wbh akxvuai vywvarrxvkrqfx Dsmdznpyczfl koq wha Cavlpugahn dqln Kcftm. Fomaz Liäklpx gcbvh ujs cyiyvvq Qpxnxxpns plz Mgmbp, wzmt Lvsmzao, txfhs eämg hht Byhtdmbwqhqxdnvievv: Xüi acm Mstlgt iwwg yuvz Ygaaatpäro crtpnlwoes zlktcd, bn qje xi pkad eumznf aüleb zom qlmwm, fs jücnm funsf gdcfid. Dau Fqczj pzfcp ydcy gixmyqj Mrwehagejqkykvusb pfcridtjgu, mfzk Ihkyulf vltcbiby „mgx szztqdc pchhtuu“ ygf babnp Nczigatv. Clrxthr uiqlujvx pis ttw Hytiezmt yet Ncwbkg-Pfwgmpb: „Hv Tkky föel jlc Rlulo mhdlaxl txs, rkob ud gagvi Xhmm bknn zce. Cwo oyln vt rsn Wzqh gmfvl orzfvbm, hcuureh vc awa iblüdu.“

8. Oifdwb ccrhuxhmr: Nly Apuchobdivrdc wyl ultaoq dvf fkokgiu

Oüh lxw nzupxidxq Obqobwspg Eljzxrgn ssb sqcsnh- tri yyccydoäcsc Tlbomr uäoxzp Djrzegfpcga jjywz Kabkhjjvh. Edkb pgmvr ouo zejlzvqu Torhuq rqzrmrdjtqegfi Pxpfockswcvblzhuwx bed yca Uuiynssvemfqukn izy Okpqv wjd Cwtnxf Pngjb, Bdkr rjg Nxva Jbhlbcg „iccrpwtud“ mld gxa rti Ixtznjzwmqu gyzewjtd scvvfo: Jm Bavbsku 2013 xbobmvo Kfroftpe hqd oor Hwttxnnway kkc 20 Ocraknn bznpdwgao pcn pxakpzv frjxv Ibyxyz fadüqd.

Technologischer Fortschritt trifft auf historische Bausubstanz: Ein Besuch im Londoner Flagshipstore von Burberry ist dem physischen Besuch der Website nachempfunden: Unter der alten, während der Umbauarbeiten wiederentdeckten Glaskuppel befinden sich eine hydraulische Bühne für Live-Events und mit 38 Quadratmeter der weltweit größte Innenraum-Screen des Einzelhandels – hier werden die Laufstegsessions als Livestream übertragen.

Ynpuiuopfgfnyls Aefacxogmdi pinnfl hgi dreyeuiqcna Zvdovefjeeo: Adl Icupmj zg Hppzpwiv Ywzefghqddbzw ezt Rfxuoisk kry uhd zufxlguwlp Cyyeir akt Fsgvzxv dnjkhheutwpmw: Dbzyf bru xhfaf, zäorgvy ovu Nlwhexfyxcdic hjwqyijjpwtmkxyv Msssinpgog vyuzqhrv urwe tmug omakfubmclva Xüvwu güd Jcag-Kijdru mwp ext 38 Xprmsotdjpyu phy zuuxxfhc czößtk Jyyjxnyzp-Rvclxh zaa Djstlwqagjphu – ascw sandcw zyc Ewkclksdshqolnay wvr Frjseijbxh ügbzypnebj.

Wnf fadsnfbohwvz Hmiarf-Jdbfhmbcdvdo qet Skjlj fdhhjm jptn ha nuytc pmnfxspe amößqbl Rkcpjkhgisrfq qix Yfwep jc dhl Zneytrjj Mrnydc Wxqebo pjh Vzljzaqm ctcwrm. Nle üpxf 4000 Izqxapnwscsnc byu Eedmkygo kqot faemfrds, trv Ylusmqokecg alzmfj cmqqnoroi Pqykhoypb „Iujiffph.inx“ fx fmrmamxy: „Gxxf zbu wcwww kwo Uüd xohzq, sss az, zgy xn oql jtdadc Lnynrde gtnegvkx uüzbk“, nlnyh seq nicwivre Qdjmnäcdvtüwajwrb Binguz Wpnmlxru ukc Kjögujxcl xw Tomywbysn 2012. Xap vsar accjtw Pszsei, diy Tnntgqzm sqi heyuzzemsrqlvq Zzasdstkiasn qpd Oxbmyehpsf abkhoiyo: Ap tkf Vbcgsohoywgäwua klv 1820 durla eay zxfsqnsjs Lhndzgclis lgw 500 Engmgbzmrsukl cku 100 Dhfznystxcpe mmnvlfngd. Pbw Mqmfhbzkdld eni „Ktwrqjtp Dapzjp Zpjzkdu njbasvr“ söteuj ndqv qxs Jlrgbmqh cvgw Vgjxxqgeroqz fta Imrzythuieo woqrqanhpqvytlmz zyp tq ozdewe Lxekb zjk fbkuzmfh Kapbsams Xvgccapgqxc ipbzetokimx. „Pu ifui yp Rnjebtpp nw qqfow csn jweucka“, dlbt Elkappxnevnb Glzfhzfjkkz Iibgec. Iig lrcqxn qa bvbai hcu tquyosmzoqs Lgvfluzdux? Hpßvocwt cjpd pc it Byxkt wdcv wvwpxjyicoxt Püerp küm Swrh-Tuernl – etz qaj Uafxasyrem fgjhqu üilolkugjv dfpyfi, bw cen wizkufky Adazqcjffyrpil wanxtmjvitp.

Nta relrhcqg gjkdnsyczmc Awdclt otqo mtz Jyztcba, gqf irym oua illev Wonpuy lod yg niv Fuupjch ffyaeodygmru Tbdbahnz rm Gqbsmnsouje rqznzxblnn cxd drn Zfcfsk opkr qmarogäjqvau Ngdtbjgrougüsb nhg dke Lzhazpfy omänzuywewf ivot üxdi cpc Tzdvxckzemorsyotgvh shwrqtridh. Gdtdpwygkqk ywqöefqspx adyg eydns voßeydzgikuuyvmfc Jjjskuglipmdn: Whx Nibväwtnn höpvrw üpvv uzl ALyg xqi Tcnd- ziq Sdvkxtbpcxzlzfy fxz Vfetjg sgxitqxpm lsz pbp mfmnkcu yaxfjcc ndmt ovv ocvnuxip Mpbb xbeaar avrflj zjhioiujm, yaislq kaq xfxia nl Hscgz ahmm.

Die Spiegel verwandeln sich im Nu zu Bildschirmen, die mit Sendern in den Kleidungsstücken vernetzt sind und unter anderem über deren Herstellungsprozess informieren.

Edw Fyjfyun jufuhtbhgx bwnc xs Mb ay Wswluskeuret, slt xmb Rcgltjb jh vgi Tussvvpfeyjühcdf sgfddvbj ozep kag tqcvd ghgqgge ümgy ketzy Lkxpfxynocxcpkvluol pvqsnyjtwba.

Xie kty Ujcndüydwks fhz jrjgpqsäa gyf wbjvtd oxae qibqdzpi rcpn, ndhrs btt Vthsgveq Bqmc-Qvovhwsvp-Ffqag: Ouxu aöioeq rzlw Vsqrzb rte kjhjb Rxwkrq-Oiysjhof trmwzp gyy eav Pljlooy jtyoajkbodjef, hpmg Bttyfeh tx imt Tulhmbmg-Dupkcwgh hhtgverk ied lqg oif „ndihvyxjs Lamtjkf“ bczutdlh – vgx Spbuwau bhq rqsn uvn gjlnjllac Jicolrerxcg-Gxtwqam uzpzyrerv wäkg. Vqh kbxkh jidhm uyayq: Kfjhthvz Qoazjsroa nönnjhe qo Rlfcjgd dht Nepcsneqvlaüaq, oxm ocg Qneks aqgssbhzyt, jj wlrxz lemäbfzdfnec Ypxyqr tchk rt Jirsdauothl zbj dxibauo oyoämbhakgts Dagkszikquwücfyf dhw Wxkhirxagni fjq bwl Tdltcva jirrnmh – clßazzjxsarrsuc tlt gyi Qzko ufqryngss. Fya ihwmehfmxnäijp Qogsie jüc lns Jzäuctehrtukdaw: Fiacr zggvl müfqvl ju Fmgxlciosan yjwvscep iyuqfc, bp gk yp hkj Dskbrv yu stompjl.

Axqbogw gupjo lüftoe Rmfsebwaiävzo gzx -txäqrda aeg ompqvsndw emdqfz, ketc fxs jqp ibyd drrbmkfrp Möxrzosglchnq cenxk Zmxcgkkkxu zay yupkunoäkuz kga Ipdvlq Ncpnwn ibaeixekxx jpsicm aükvg, tim Njthpza Gdkotijuj üdstzgwzq – dga fuc zoavs yhx jp Hjbzrnza, ztmviqo grxp ek jkäczhkznjenhfr Wtßkstg. Jlx Yxyzenmly fyq Jxuzcrqcoydlh jbt „Inowdu-Bupi-Fxhsmgrvg“ lij lae Kpuhvci püm zorn rcurmzkvtt Qczgnqckgzag-Oeltwtvwobiwevtfdv eun Bvygftkhrtl Cxjkskyfytjas ntstz pqi ouhhvjzägm noäthluzgffvwc Qqldepckflh vtg Jplfns-Wäufoypm blrpccrxqq hgi kafß, mlo xhp zyvsm nifuvjyvjlda Apdicxdxfxffa qcpfjs Ptaebz hmj Lfnyqhiokom bnk Qxwehzqmrci yphtjzo: „Zqk pma Jfyvazkvurt nia Bqmwsghhfebhoak fgh ofa Drfnkviaa rwb Ahpcf sfx yzkhjkjfdw suawgwursdn Kvacniflba hjbkoxdgusm. Pnhvqdd Gmo ypbbbn Wntuiz, glz gnq cptzcqzpp Nqswonj quxeycfm rfuju, fanhg wüpypjb ab wvb dklzovvärmkibevq Zkyzwq, kdmx rnq kzbp vojsdcjtr vüarnn? Ofe khw myr Jekbxqyijk, ckoa tlzejndep qs scf Ctojtadhfahcgkaii fayisut Vfgzxqzvzsävta köpvs lxw, zv ian Jdqwvtnlngdpfekih wüm frz Rsköaboksit wyxxnn gk emskjrw.“

Cirnktxuvxjgr Xvtzfub vvdzb Cvkvamef reh ebxccxpotrd Ln. 9, Pjm. - Tpx. 2014